Samota na hřebenech

30.12.2012

 

Už od dětství
Trpím neskonalou radostí, že svou činnost obnovuje horská bouda mých nejdelších vzpomínek: Dvorská bouda v Krkonoších. Má již několikátého majitele a nevím, proč to ti předchozí vzdali. Co chápu je, že ty nové vždy okouzlí: svým místem. Na hřebenech Krkonoš, v zimním království bílých závějí sněhu, cesta podél omrzlých tyčí, na samotě.

Jezdila jsem na Dvorskou už jako malá holka na podnikovou rekreaci od Poldovky. Později i 2x do roka – s rodiči na hory a na jarní lyžařský tábor. Z mysli mi lezou nostalgické vzpomínky: cesta od autobusu několik kilometrů na boudu (obdivuji všechny tehdejší rodiče s dětmi, rolbu použil málokdo) a cesta po týdnu zpět na pytlích do údolí, výlety na běžkách pro obrovské preclíky na Luční, budování obřích tunelů v několika metrech sněhu před vchodem do Dvorské a bylo by toho ještě víc. Určitě nezapomenu na sjezdovku patřící k Dvorské boudě, kdy se speciální kotvičky s protikusem vázali při jízdě lanem kolem pasu a každý si svou kotvičku celý týden hlídal. Při zaháknutí na laně vleku pak ta kotvička vyskakovala z kotoučů a lyžař byl na zemi. Silvestr se trávil ve vinárně nebo klubovně. A zbylé večery s karetní hrou Lóra.

Po novu
Od doby, kdy Dvorská patřila hutím Poldi, její majitelé zrekonstruovali pokoje, i když sociálky zůstávají společné na chodbě. Kotvičku už si hosté také nevozí uvázanou kolem pasu, ale používají pomu. Rolba pak zajede pro všechny hosty, když podmínky počasí nedovolí dojet autem až přímo k boudě, což je v létě možné. Dojet autem k horské chatě na hřebeny Krkonoš mě zaráží – nedaleká Lyžařská bouda na Liščí hoře to neumožňuje, asi spadá do o chlup jiného pásma ochrany KRNAP.

Ovšem romantické prostředí této velké horské boudy zcela na samotě krkonošských hřebenů na svém kouzlu ani po letech nic změnit nemůže. Možná se kouzlu ještě něco přidá navrch – čerstvě pečené žemličky k snídani a podobné domácí vychytávky v kuchyni. To se dá i přimhouřit oko nad společnými sociálkami, když je člověk v péči někoho, kdo to myslí se svými hosty dobře.

Chechtací sjezd „vodovodem“
Kdo jezdí do těchto míst již déle, určitě bude znát místní název „Horní vodovod“. Zhruba na horním konci pomy mizí běžkařská stopa do lesa. Je to zkratka, průsek mezi stromy, samá boule a zatáčka a kličkuje se mezi smrky. Je to vtipná cesta, když jsem ji objevila před pár lety pro mého muže, málem jsme tu zahynuli smíchy. Vůbec jsme se neudrželi na cestě. Co chvíli skok a ve snaze vyhnout se kmenu stromu nás boule vymrštila do hlubokého sněhu vedle cesty. (Jako malá jsem to jezdila bez pádů a na „stará kolena“ jsem byla víc ve sněhu než na běžkách.) Časová zkratka to určitě nebyla, zato krásná vzpomínka. Hůř se mi vzpomínalo na mizící lesy v okolí, holé pláně mi braly dech.

Tento „vodovod“ mám spojený ještě s jedním zážitkem pro změnu na jaře: když jsme dojeli do Krkonoš, jedna čubina nám začala hárat. Přidal se k nám na 3-denní pobyt teriér od pana kuchaře z nedaleké Lyžařské boudy a prochodil s námi celé hory. Bohužel se pral se všemi psy v protisměru a páníčci nechápali, proč s tím nic neuděláme. Naše výmluvy, že není náš, byly chabé. Poslouchal jen sám sebe.

Martina Pupcsiková

www.dovolena-se-psem.cz

databáze ubytování v ČR, kde jsou i psi vítáni

Dvorská bouda, na samotě na hřebenech Krkonoš