Na hřebenech Krkonoš
OBLAST REPORTÁŽE: KRKONOŠE
Začarovaný odjezd
Zima 2014 vlastně ani nedorazila. Sázelo se alespoň na únor, jakožto jistý měsíc, ale zase nic. Natož půlka března, kdy na náš region vyšly jarní prázdniny – jako poslední z posledních, dopředu se o sněhu nedalo moc spekulovat, pokud si počasí neudělá žertíky naopak. Když jsem přemýšlela, kam se o jarňáky vydat, napadla mě jediná lokalita: na hřebeny Krkonoš. Jestli tou dobou bude ještě někde sníh, tak jedině tam a nikde jinde. Trpěla jsem totiž utkvělou představou, že by dcera mohla symbolicky trénovat šoupání na běžkách, které si letos vůbec neužila a za rok jí budou malé.
Od února nás ale situace napínala, zda vůbec odjet zvládneme – ať už do zimy nebo do jara. Obě psí babičky měly operaci, já i dcera antibiotika a plno nemocí. A když už se to všechno podařilo zažehnat a do odjezdu byly 2 dny, uchvátila malou Stelu pro změnu střevní viróza a já psala do horského hotelu storno, zda vyrazíme později nebo ne. Nejhorší přešlo a my jsme vyrazily – sice zdravotně na hraně, ale risk je zisk a horský vzduch může udělat divy.
Ubytovacím objektem, který projde zatím nejtěžší zatěžkávací zkouškou jsou Friesovy boudy. Slyšela jsem o kompletní modernizaci, dokonalém vybavení pro děti a jezdí sem nadšeně i má kamarádka na invalidním vozíku, protože je hotel bezbariérový. Jedeme sem v maximální sestavě 1+2+3, tj. 1 dospělák a 2 malé děti a 3 psi, z toho děti 3 a 6 let a psiska 18, 14 let a půlroční štěně So-Ni-čka, se kterou se teprve sžíváme a poznáváme její lekavé reakce po týrání „klecového chovu na Bóbika“. Určitě nebudu mít vše stále pod kontrolou, třeba jen koho dát dřív vyčůrat, zda malou dceru nebo starou psí babičku, aby nebyla loužička, koho dřív chytat, jak pobrat zavazadla apod.. Stále si prostě zdokonaluji své organizační dovednosti. Na místě je potřeba si udělat systém.Tedy, vzhůru pokořit hřebeny Krkonoš!
Friesovky – moderní a dokonalé
Když se vydáte na hřebeny Krkonoš, musíte se minimálně v zimě sžít s představou, že své auto necháte na záchytném parkovišti dole, v tomto případě ve Strážném v lomu. Parkoviště je hlídané a je zde lepší pocit než ho nechávat v Peci pod Sněžkou, která je víc na ráně. Ale i tak to má svá specifika, na která musíte myslet předem: zabalit věci tak, aby se dali jednoduše přeložit do rolby nebo vozu jedoucího k boudě, tedy ne spoustu drobností okolo. A také tak, aby se něco nezapomnělo v autě, protože si pro to kdykoliv jen tak z pokoje neodběhnete. Za sebe mohu říct, že takovéto podmínky příjezdu mě dřív odrazovali, protože sama se smečkou dětí a psů neustále někde něco zapomínám a chaoticky dobaluji. Zvědavost je ale větší. Navíc v létě (od 15.4. podle sjízdnosti) se může až k chalupě, což dřív nebylo možné vůbec nikdy přes rok. Konečně záchytné parkoviště je kvůli KRNAP pro pobyty i dole v Obřím dole, což jsme si vyzkoušeli vloni, kdy jsme museli odstavit vůz i v létě!
Ze záchytného parkoviště jsme měli odjezd ve 14 hodin a přijeli jsme těsně na minutu, někdy se cesta časuje nesnadno, např. když zavřou silnici. Poslední půlhodinu už jsem podléhala stresu, ale stihla jsem to přesně. Zaplatila jsem hlídané parkoviště 70 Kč na den a přeházeli jsme zavazadla pro nás, pro psy, pelíšky, lyže a boby. Transportérem jelo více lidí, nám se psy vyhradili zadní sedačku. Později odpoledne jsem zjistila, že další odvoz byl v 15 hod a pak se ještě párkrát dolů jelo, že jsem ani nervózní být nemusela.
Za vchodovými dveřmi Friesovek již a jen pohoda. Nádherné moderní a čisté vybavení s decentním vkusem důmyslného architekta oceňuji s radostí, to na horských chatách není běžné. Francouzské vitrínové prosklení, kdy od stolu z restaurace i z bazénu přehledně pozorujete západ slunce. Skvost. Kompletní rekonstrukce se zde opravdu vyvedla. Ochota a vstřícnost, prolézačky venku a velká dobře vybavená dětská herna uvnitř, počítačová místnost, bazén a sauna, teploučký bazének i pro děti. Škoda že jsem nevzala plavky....
Restaurace skvost – design, umění kuchaře, který snad čaruje, i vstřícnost personálu, který opravdu myslí, jak svým hostům udělat radost .(Třeba taková drobnost, Stela snídala každé ráno vajíčko natvrdo. No nic, prázdniny. Večer, když byla unavená, zuřila, že chce vajíčko i k večeři, ale to na jídelníčku už není. Druhý večer ho měla v kuchyni schované.) Samozřejmostí byly i 3 naše čubinky u stolu, kde je slečna servírka i opakovaně chválila za vzorné chování, o čemž já zcela přesvědčená nejsem, So-Ni-čka a Zuzu tedy ano, ale Žofka párkrát loudivě blafla. Abych neodbíhala od téma restaurace, ocenila jsem důmyslnost, že každé ráno u snídaně ležel předúčet, co a za kolik jsme za pobyt zkonzumovaly – tedy ponětí člověk má, ale stejně je finální součet vždycky překvápko. Tady ne, tady víte každé ráno, kolik máte zatím účet z restaurace. Ne každý den extra, hezky součet. Jak jednoduché! Kromě předúčtu máte k snídani regionální produkty z okolních farem a od pekaře z Dvorské boudy žemličky. Na televizi jde denní nabídka menu. A tajná špionáž: nikdo z personálu nepřenáší případný stres na hosty, což je velmi cenná vlastnost hotelu. Žádné „musíte si počkat, nestíháme, nemáme troje ruce“, kdepak! Jeden večer jim vypadl jeden kuchař, zrovna když najelo víc hostů. Kuchař prý nadával, ale žádná neuróza z toho v restauraci, kdepak, naopak se šlo pár lidí včetně paní šéfové nabídnout k pomoci krájení. Nikdo z hostů neměl šanci postřehnout, že má někdo z týmu nervy v kýblu. Oceňuji profesionalitu. Na okolních boudách měli na míň hostů víc personálu a dokázali být úseční.
Kromě dětské herny, kam jsem čubinky nebrala, směli psi všude. Žofka chodila někdy i sama, protože jí venčení nebavilo a dveře na fotobuňku jí otvíraly samy, tedy šup-šup a zase dovnitř. Než jsem pochytala loudavou Zuzu a lekavou So-Ni-čku, ladným krokem hrocha si otevřela a paničko měj se, já jdu na pokoj nebo do báru. Na Friesových boudách tentokrát padl Cartifikát přátelského ubytování pro pejskaře již po 2 dnech! Normálně ho dávám (když ho někde dám, cca 5 ks za rok) až při odjezdu. Nemám nejmenších pochyb, tohle je špička ve svém oboru. Laťku nasadili hodně vysoko a předem lituji všechny objekty, které navštívím poté.
Navíc malý i velký pes, pokud neničí, má ubytování zdarma bez nároku na lůžko a stravu, což nyní již při 3 hafanech oceňuji. Při jednom to ani tak nepřijde, ale ve větší smečce je to již znát na nákladech.
Po bazénku bez plavek jsem pokukovala lačně, ale i to se vyřešilo. Paní šéfová měla archív zapomenutých, ke kterým se nikdo nehlásil, a tak našla jedny prďavé pro Stelinku, jedny pro Idu a jedny pro mě. Teplý bazének po náročných túrách byl k nezaplacení!
Jestli bych něco vytkla? Ano, ostatním pejskařům. Okolo Friesovek jsou rozlehlé louky a spousta místa – snad to svádí k neuklízení bobků po svých mazlících, bylo jich tu pár a vzhledem k tomu, že tu lítá i dost dětí, jsem s tím nemohla souhlasit. Kort když je hned před vchodem dětské hřiště. A když je odpadkový koš u vchodu – kde je problém? Možná by měl hotel na svou obranu vybudovat u hřiště stojan se sáčky, jestli by to někoho trklo. Takhle si pejskaři kazí svou reputaci. A když bych hnidopyšsky hledala něco dalšího, co vytknout (mám už takovou dloubavou povahu), tak nebylo doplněné tekuté mýdlo nad umyvadlem – ale ani jsem si o doplnění neřekla. Malé šamponky do sprchy mytí rukou nesuplují. Jsem protivná, že?
Jestli bych něco vytkla sobě za pobyt? Určitě jednu loužičku, kterou jsem nestačila odběhat ven, protože jsem zaspala probuzení Žofky, na tak krásném koberci. Čistila jsem hned a pilně, ale nebylo to dokonalé. Samozřejmě jsem se přiznala uklízečkám a víte co? Prý žádný problém, to přeci vyčistí. Stále s úsměvem a úplně samozřejmě, že mě i ty výčitky přešly.
To samé nadšení platí i pro depandance Friesových bud, chatu Andulu, která je dole pod sjezdovkou a kde se vaří vlastní pivo Fries. Opět hodnocení bez výhrad.
Celkové hodnocení je jasné: sem pojedu na stoprocent znovu, o tom nepochybuji, Friesovky se stali pro mě osobně jedinou variantou na hřebenech Krkonoš. Když se někam vracím, je to garance mojí maximální spokojenosti: webový portál mě motivuje k tomu, objet další a další nové objekty a dát nové reference, abych věděla, co v databázi mám. Tedy na místo již jednou navštívené se vracím pouze, když se mi po něm moc a moc stýská. Z Friesových bud odjíždím vyloženě s nechutí, nejradši bych se sem natrvalo nastěhovala. Pohodu se svou bandou jsem nečekala, spíš organizační vysílení. Stres jsem měla jedinkrát, když mi malá lekavá So-Ni-čka, kterou už jsme naučili chodit na vodítku i po horách běhat vedle nás na volno, zdrhla, protože fouknul večer silný vítr a ona pelášila přes louku. 20 minut jsem jí naháněla, stmívalo se rychle a ona mě ve strachu nepoznávala. I tak bylo fajn, že jsem děti i zbylé psy lupla k recepci na gauč, nikomu to nevadilo a já mohla chytat svého ustrašeného uprchlíka.
Zima nebo jaro?
Krkonoše u Friesových bud nás přivítali malými ostrůvky sněhu a rozhodně vypnutým vlekem, který prý letos ani jednou nezapnuli, jak výtečná to byla zima. Dole se zbytkově lyžuje, ale na hřebenech se nesmí uměle zasněžovat, zde jsou odkázaní na pravý sníh. I tak to bude na tréning prvního běžkování a lyžování pro holky stačit, i když komfort vyjet na lyžích hned z hotelu někdy jindy. Kolemjdoucí běžkaři nám sdělili, že hned nahoře nad vlekem, cca 200 m nad hotelem, začíná stopa. Tedy i v této prapodivné zimě hlásím na hřebenech Krkonoš souvislou stopu! Vyšlo na nás dokonalé sluneční počasí celý týden, takže jsme opálení víc než od moře, ale také den ode dne sníh taje před očima a kde se jeden den běžkovalo, druhý den je asfalt. Postupně se omezujeme na lesní průseky, lokalitu kolem Bufítku (chata na Rozcestí) a poslední dny už jen na suchozemskou turistiku s ledovkami v lese. Z tohoto pohledu byl pro mě lepší zbytkový sníh, protože jsem malou Stelu a nejstarší Zuzanku tahala na bobech (po únavě i větší část smečky, o boby se pak praly všechny holky). Bez bobů se mi těžko pobírala taška se Zuzu a na koně ukňouraná Stelinka. Pak jsem tedy změnila taktiku a po krátkých hrách venku v iglú na kraji lesa jsem dala Zuzanku na pokoj, kde spala, my šly na cca 2hodinovou procházku a pak jsme se vrátily vzbudit Zuzu na vyvenčení. Našly jsme si svůj systém a ani s takovouto bandou jsem na Friesovkách nemusela být ve stresu.
Zpět na místo dětství
Pouhý 1,2 km od Friesových bud je Dvorská bouda, kam jsem jako malá jezdila 2x do roka, protože to byla podniková chata Poldovky. Letos zkraje ledna jí byl na spokojené reference hostů udělen Certifikát přátelské ubytování. Tím pádem jsou to s Friesovkami dva nejbližší certifikované objekty na území ČR. Tohle jsem nutně chtěla zkontrolovat – a inkognito, bez rezervace ubytování. Jeden výlet se tam hodí. Restaurace je již veřejná, ne jako kdysi pouze pro ubytované.
Když jsme dobyly Dvorskou boudu na bobech, cítila jsem se skoro posvátně. To dokáží pochopit jen bývalí Poldovkáři, pro nás je tato bouda srdeční záležitost. Skoro s každým Kladeňákem, když ztratíte slovo, nad názvem Dvorské boudy roztaje a zavzdychá, každého láká zvědavost, jak je to po letech nyní bez paní Soukupové. Vstup dovnitř mě malinko zabolel, musím přiznat. Odhrnutím závěsu jako první uvidí návštěvník temnou chodbu se starým nábytkem, myslím původním, ale již opotřebovaným. To by nevadilo. Ale rozházené věci, harampádí a neupravená lyžárna by asi nemělo být to, co návštěvník jako první uvidí. Jejich hosté mi ale opakovaně psali o spokojenosti za pejskaře, tak jdeme hledat důvody k certifikátu. Největší zvědavost mám na společné sociálky, které lidi po mailu chválili, jako společné, ale opravdu čisté. Zde velmi chválím: sociálky jsou nové a na vlastní oči jsem je viděla krásně napulírované. Vešly jsme do jídelny na polévku. První slova, co nás vítala mezi dveřmi s naší smečkou byla. „Hlavně aby se tu nevyčůraly, bobky nevadí, ty se z koberce seberou, ale čůraní se špatně uklízí.“ Což mi jejich místní jorkšír záhy předvedl. Naše tripartita se nechystala dělat to ani to po uběhání pacek a spíš chtěli odpočívat. Kromě čůrání v jídelně je psům tolerováno vše. U objektu jich bylo víc a všichni se zdáli být spokojení, ať už to byli psíci poslušní nebo neposlušní. Dali jsme si drškovku a samozřejmě již legendární rohlíky z Dvorské, které pan pekař dodává i na okolní horské chaty. Jsou tak křehoučké, že myslím brzy budou stejným suvenýrem jako kdysi obří rohlíky z Luční boudy. Polévka nikterak nevynikala, ale měli jsme jen jednu ze 4 druhů k ochutnání.
V jídelně jsem si sedla na stejné místo jako jsme sedali před cca 25ti lety s rodiči. Nezměnilo se nic, jen zmizel znak Poldinky. Stejné židle, stejné lustry z uměleckého kovářství, stejná okna, nástěnka a pult, všimla jsem si i stejného systému objednávání večeří: ráno výběr jídla na večeři. Do vzpomínek nezapadala jen zavřená vinárna, kde se slavili Silvestry a měla své kouzlo viděné přes odkapávající pyramidy barevného vosku ze svíček, nyní sklad harampádí a kuřárna pro nepříznivé počasí. Čím si provozovatelé Dvorské sami sobě škodí, je neznalost historie. Jelikož sem jezdí Poldováci vzpomínat, je škoda, že třeba nevěděli nic o relikvii boudy: kotvičce. Tu dřív každý host při příjezdu vyfasoval svoji, lyžoval s ní ovázanou kolem pasu, dole bravurně zahákl na lano, v rolničkách přitáhl, aby nevyskočila a na konci vyhákl, aby ji uvázal kolem pasu a jel dolů. Vracela se na konci pobytu, každý ručil za svou, ovládat ji museli i děti. Chtěla jsem ji holkám ukázat, jestli jednu nemají, ale ani netušili, že se tam takto lyžovalo. Přitom kotvička z Dvorské je legendou. Klidně by mohla jedna viset na zdi místo nástěnky. Škoda, že to vzpomínání hostů víc nepodpoří.
Nikdo z hostů, se kterými jsem se bavila, nebyl nespokojený, ať už pejskaři nebo nepejskaři. Dvorská je levným ubytováním v atraktivní oblasti, momentálně doplněné i o možnost stanování na sněhu. Má i svoji výhodu: od Dvorské začíná spolehlivý zimní svět, kde nastupujete na běžky od hotelu i v této sporné zimě. Dvorskou doporučím např. studentům, kteří rádi oželí větší množství dětí v objektu a nebo jim záleží na nižší ceně. Viděla bych zde dobře i kynologické srazy a výcviky, protože okolní stráně jsou nekonečné.
Do dětských vzpomínek dobře zapadá i nedaleký Bufítek, tj. chata Na Rozcestí, kde jsme dostávali vrcholovou prémii pohár, jako motivaci pro snahu běžkovat. Stejnou motivaci jsme použila i já, jen se jelo na párek v rohlíku a vařenou kukuřici. A pro turistickou známku. I sem smí dovnitř psi bez problémů. Trasu na tréning běžkování pro dceru jsme protáhli na Výrovku, protože od Bufítku na Výrovku byl sníh nejlepší a bylo ho dost. Prostě klasická zima. Na Výrovce mají další turistickou známku, tak to jelo samo. Já táhla boby se Stelou a Zuzkou, část cesty i se Žofkou a zvedala jsem padající Idu na běžkách a připínala jsem na vodítko So-Ni-čku, když šel někdo proti, aby nezdrhla. U Výrovky jsme řešily krizovku. Stela na bobech usnula, předkloněná přes oba psy na klíně a začali mi všichni vypadávat. Do toho šla proti nám samotná velká čubina, přihrbená a šouravě se blížila v nepříjemném předklonu. Páníček nebyl nikde. Říkala jsem si, že je asi místní a že je asi hodná, když je na volno, ale člověk nikdy zodpovědnost majitelů nezná a hlavně Žofie už vrčela na bobech. I hodný pes může opětovat vrčivou výzvu útokem. Chvíli jsem stála a řešila, co dál. Holky už nemohly, stále vrčení a stále přihrbené přibližování. Jestli napadne boby, nemám šanci to řešit. Takové situace vážně nemám ráda. Ustoupila jsme zpět asi 300 m, čubina se vydala do garáží ve Výrovce a v nedohledné vzdálenosti od boudy jsem uvázala smečku ke smrčku, abych pořešila seskupení nazpět, když spící Stela už zabrala celé boby a nedařilo se mi zbytek pobrat. Některé situace se v jednom dospělém řešily hůř. Večer jsem usínala dřív než holky.
Krakonoš se zlobí
Předposlední den jsem se šla na recepci domluvit na době svozu dolů. Prý můžeme zůstat, jak dlouho budeme chtít, pokoj po nás nikdo nepřebírá, takže je to jedno. A prý jede pan technik zrovna dolů pro zeleninu, tak mě může vzít a mohu si vyvézt auto, dostali dřív povolenky k vjezdu, když je tak hezky. Fajn, auto u hotelu znamená odjezd kdykoliv a ještě přehledné poskládání zavazadel a lyží bez překládání. Cestou dolů jsem dostala tip u chaty Klecanda, že tady mají také turistickou známku, tak jsem se pro ni zastavila. Pan majitel byl sympatický, chata naklizená a ubytovávají i pejsky. Když jsme chvíli venku stáli v jarním počasí a povídali si, holky honily jehňata a hladily ovce, Stela chytla i jednoho slepýše. Teplo ho dostalo ven o víc než měsíc dřív než velí svatý Jiří. Na Klecandě proti psům nemají nic, jen když prý majitelé nechají celý den psa na pokoji, bylo by lepší jim to říct, aby ho aspoň vyvenčili, jinak že jim někteří okousali nábytek z nudy. Za psy to prý chápe, za škody prý vždycky může nezodpovědný páníček.
Zaparkovala jsem u hotelu. Večer se začala řešit snehová předpověď počasí. Kde by se tady vzal sníh, venku jasná hvězdná obloha a teplý vzduch. Vzpomněla jsme si na svá mnohá léta na horách, jak pohroma přichází nenadále a rychle. O půlnoci jsem venčila čubinky a stále jasno a teplo. Ráno v šest jsem venčila čubinky a zespoda z údolí se zvedal rychle velký šedobílý mlžný mrak a vítr začal ohybat stromy a šoupal mi psiska po chodníku. Začalo sněžit. Kolik toho asi bude? Vítr oznamoval onu rychlou pohromu. Vrátila jsem se balit, poslední výlet byl v tu chvíli zapomenut. Chci se bezpečně sklouznout dolů. Nasnídat, odnosit věci do auta a: v 9.45 odjíždím, stráně jsou bílé, vítr duje, auto je zamrzlé a škrábu světla i okýnka, přes cestu se sype sníh. Mizím, dokud to jde. Krkonoše neřekly ještě své poslední slovo. Krakonoš se asi zlobí za ty předčasné povolenky k vjezdu.
P.S: Pro mě byl tohle citově náročný pobyt. Splnil se mi sen, že jsme jeli na výlet všichni, tj. všechny 3 čubinky – poprvé a asi naposledy, byl to zázrak po všech zimních operacích. Další splněný sen byla turistika So-Ni-čky, kdy se stala nadšeným vandrovníkem na vodítku i na volno. Máme ji krátce a jako týraný pes je bojácná a vše se teprve učí. Ještě před 14ti dny neudělal na vodítku ani krok a teď jsme prošly Krkonoše! Splněné sny pak střídala lítost. Zuzu se vrátilo nádorové bujení a den ode dne slábne. Jak stála večer před zapadajícím sluncem, viděla jsem, jak zapadá to její slunce, pomalu a napořád. Takový je život, nedá se nic dělat. Je hezké, že jsme tu mohli být všichni ještě spolu. Jasně chtěla jet a byla tu spokojená.
Martina Pupcsiková
databáze ubytování v ČR, kde jsou i psi vítáni