Herolky dělají závislost
OBLAST REPORTÁŽE: BRNĚNSKO
Reportáž psaná na vodítku
U Herolek mě asi 3 roky trápí zvědavost. Toto rekreační středisko má kolem sebe auru, prý že dělá závislost, jak jednou vstoupíte, budete se vracet cvičit. Mluvím o RS Brněnka, výcvikové víkendy a tábory pana Pavla Bradáče www.skola.kynolog.cz. Aktivní dovolená pro pejskaře, kde se něco naučí a odkud se vrací úplně jiný pes. Kdo by nebyl zvědavý?!
Psali mi lidi, jak je to tu bezva, a nominovali ve velkém počtu RS Brněnku na Certifikát přátelské ubytování, který tedy získali již v roce 2010. Lákalo mě tedy i to jet zkontrolovat. Říkala jsem si se starými čubičkami, že jako škoda, že nemám psa ve správném věku na takový výcvik (problémy by se našly, hlavně u kousavé Žofky, ale nač to ve stáří ještě řešit). Přiznávám, že to byly výmluvy. Teď, po konci víkendu se So-Ni-čkou na kurzu pro bázlivé a stresované psy vidím, že přijet můžete s problémy k odnaučení, i bez problémů pro další posun nebo psí zábavu, která je hrozně baví a v libovolném věku. Nejezděte jenom s háravou čubinkou. Pravda je, že jsem jasný sólista, tedy vyhýbám se „táborovým“ davovým akcím, notabene nejsem jasný výcvikář, své psy hlavně umazluji, šílenství na cvičáku mě většinou rozesmívalo nebo pohoršovalo. Ovšem osud mi vmetl do cesty So-Ni-čku, „Bóbika“ z rozvadovské tržnice, strašidlo ustrašené bojící se všeho a po 2 měsících jsem s ní sice udělala obrovské pokroky, ale získala jsem zároveň pocit, že už se to seklo, že to nejde dál a že už nevím, jak dál s její bázlivostí pracovat správně. Tonula jsem, co je správně a co špatně, abych nevědomky stres naopak nepodporovala (a teď vím, že jsem to dokonce dělala, některé chyby i na rady odborníků). Nastal čas tedy prověřit Herolky.
Na cestu si kromě Soníka beru i 6ti letou dceru Idu, která má ambice být také paničkou. Trochu jsem se obávala toho, co mě čeká, že jako já amatér, list nepopsaný, pojedu hned na 4 dny mezi lidi, co pořád cvičí. Pak přišly po přihlášce pokyny na 3 listy papíru, kde bylo vypsáno, co se smí, co se nesmí, náročný denní program po hodinách od 7:30 do 20 hod a déle, kterému jsem laicky moc nerozuměla a ten papír mě vystrašil docela dost :) Upřímně: na místě je pohoda, individuální přístup podle psa i člověka, každý blok je dobrovolný a můžete nepřijít, ve finále cvičíte v každém bloku pár minut (tedy začátečníci), aby se pes nepřetáhl, bázliví psi klidně i jen 10-20 minut v jednom bloku a ve velké vzdálenosti, ale to jsem předem nevěděla a dělalo mi to starosti, do čeho že se to jako pouštím. Tedy: když překonáte čtení informačního letáku, bude už všechno jenom fajn :)
Cvičíme bez nožiček
Ve čtvrtek jsme tedy s dcerou vyrazily na víkend, jak polepšit páníčky, protože za trable psů mohou jenom lidé, psi jsou chytří, jen někdy nedostávají jednoznačné nebo špatné povely. Tedy jedu se napravit, abych Soníka dokázala lépe (doufám) navigovat, jak její vystresovanost zvládnout.
Po příjezdu reagovala úplně hrozně, byla v Herolkách vyděšenější než kdekoliv jinde. Zvládla už i nějaký hotel, ale tady byla úplně rozložená, nechtěla ani do areálu, klepala se na pokoji pod postelí, odmítla i svůj pelíšek, přestala žrát, pít, venčit se, jen mi pořád utíkala k autu, jako že nasedat a jedeme pryč. Takový začátek byl pro mě trápením. „Ztratila nožičky“, lehla si do trávy u auta a neudělala ani krok, smýkat ji nebudu, dělala jsem tedy radu předešlou z Kladna: vzít do bezpečí rukou a nosit. Tušila jsem, že tím ten stres spíš podporuji, ale vážně mě nenapadalo nic jiného, jak ji dostat tam, kam potřebuji, např. na místo srazu. Pamlsky si nebrala ani doma, motivace tedy v trapu, s ničím si nehraje a nepřetahuje. Hladila jsem ji. Dostala jsem první lekce: jestli přijel pes na ruce, odejde po svých, bude si brát pamlsky i od cizích (cha cha cha cha – vyhlašuji sázku o frťana) a rozhodně nehladit po tvářích, což podporuje nejistotu. Fakt jsem zvědavá, jak ji dostaneme na ty nožičky. Psů i lidí tu je dost, klepe se už jen z bohaté společnosti, jak v tomhle bude cvičit, netuším.
Snažím se odhadnout, co má který pes za problém, někteří mi připadají vážně v pohodě. Pak se dozvídám, že v pohodě jsou, protože zároveň běží 3 kursy, bázliví jako jedni, heroparkur a nějaké hry pro chytré psí hlavičky jako velká zábava pro pokročilé. K tomu přibyla ukázka shapingu, aneb cvičení, kdy se pes učí tím, že sám nabízí aktivity a mohutně u toho přemýšlí. Ostatní kursy výtečně respektují bázlivce a jdou jim z cesty, aby měli klid. Všichni dodržují pravidla a jsou nápomocní. Cítím, že i já – od přírody „anarchista“ potřebující se nepodřídit davu – zde budu dobrovolně a ráda dodržovat všechna dobrá pravidla, pokud je včas pochopím. Ačkoliv tu byl dav stálých klientů, kteří obsadili jeden stůl, byli to právě tito zkušení závisláci, kteří mi dali jiné odměny, mnohem lepší než několik variant pamlsků mých, na které Soník začala cvičit. A pak se stmelil druhý stůl – nováčků, ze kterých, zdá se, vznikají další závisláci. Trápili nás totiž stejné potíže: psi nežraly, nevenčily se, stres a bojkot. Konečně od toho jsme na tomto kurzu, ne? :) Postupně jsem se přestávala před těmi matadory stydět: ne za So-Ni-čku, jako že je to strašidlo ustrašené, na to má nárok, ale za své dlouhé vedení, než mi něco došlo, co mám jako správně dělat, že to té psí holce kolikrát kazím svou neznalostí. Každý někdy začíná a mám se stydět za to, že jsem se rozhodla to řešit? Když jsem tady v Herolkách, tak se stydět nemusím, jasně ukazuji, že se chci společně se svým psem polepšit, no ne?! Možná kdybych se před lety tak „nestyděla“, že Žofie kouše a je agresivní, mohla jsem s ní pracovat lépe a mohly jsme mít společně snazší život než 14 let být ve střehu (dobře: 12, poslední 2 roky se polepšila, hluchota ji vysvobodila z agresivity).
Začínáme!
První den byl tedy katastrofa a opakovala jsem si „důvěřuj“. Dej důvěru psovi a dej ji i trenérovi. A ono to začalo fungovat: laskavou formou nenásilné individuální metody. Na začátku výcviku byla So-Ni-čka ráno za potokem daleko od všech psů a lidí a učili jsme jen, aby si brala nějaké odměny při hře „Podívej se na pejska“ (aby byla motivovatelná) – všechny moje laskominky odmítla, ať to bylo sušené maso, pečené játrovky, cokoliv. Jedna paní „ze zkušených“ mi donesla kostičky uzeného. Soňa začala cvičit. Druhý den na šunku, třetí den na Montíky (to je zaklínadlo Heroltic, nevěřila jsem, ale cvičí na to úplně všichni, je to Tišnovská psí specialita). Odpoledne byla již jen na 30 metrů a brala si pamlsky a nechala se navést i do lehu! A vrčela na další psy místo útěku. Třetí den šla v tlupě na procházku, lidi i psy měla na metr, poštěkáváním lákala jiné psy do hry, přicházela na přivolání, zkusila přejít první překážky, dali jsme jí už i socializační malou smečku bez vodítek s volným vypuštěním a vzala si jednou pamlsek i z cizí ruky (i ke svému pozdějšímu údivu, takže to již nezopakovala). Je to krásné. Ten pes se mění před očima. A já měním svá gesta, ladím intonaci hlasu, pracuji s důsledností a hrou, učím se prostě vše nově.
Přístup školy v Herolkách bych přirovnala k lidské Montessori školce: hrou, pozitivně a psi pak sami chtějí. Tresty se nesmí, žádné cukání vodítkem, buduje se důvěra v páníčka, jestli to mohu drze takto stručně pro přiblížení popsat. A pracuje na sobě páníček – odnaučit se zlozvyky, nebo si je aspoň uvědomit v hlavě. Já se třeba učila „že méně je více“, „že se pes může unavit a pak už to nejde“:, aneb jak mi bylo řečeno: „jsem manažerský typ, který chce mít vše pod kontrolou a vidět výsledky, tak ať to nechám plavat, uberu a dám tomu volný průběh a čas na „zažití si nově objeveného, netlačit to dál.“ Poslušně hlásím, že jsem si to uvědomila, že jsem si vyzkoušela, že je to pravda, a že se snažím brzdit :) aby se mi pes nevypnul a mohl pracovat i další dny. Funguje to :)
A jestli to vydrží až domů? Tak určitě nesmím změnit taktiku ani doma a vysvětlit to rodině, co jako smí a nesmí, to nebývá snadné. Ale že se něco změnilo si všiml i manžel. So-Ni-čka k němu totiž předtím moc nešla a i když si udržuje určitou krátkou vzdálenost, necuká se už při pohybu kolem něj. Co on sám komentoval: když přijel domů a otevřel své služební auto, rovnou mu skočila do kufru. To žasl.
Co na to další účastníci kurzu?
Své dojmy jsem měla potřebu porovnat s dalšími problémovými. (Ti co dělali překážky, shaping a pod byli nadšení beze zbytku, konečně jezdí sem vesměs již dlouho). Majitelka pudličky Stacey trpěla podobným nadšením a také chce znovu jet, hlavně prý viděla, že to funguje oproti klasickému cvičáku, kde byla předtím a zhoršovalo se jí to, pes víc utíkal a měla problémy torpédo odlapit.
Majitelka hooodně streslé ovčandy City se tvářila spíš pochmurně. Nejprve ji rmoutilo, že jsou vyčleňováni „jen si tak chodit někde vzadu u plotu“, jenže on to vlastně byl již výcvik, protože ovčanda na tom byla dost zle. So-Ni-čka se přibližovala, Cita ne. Cítila se jak páté kolo u vozu. Člověk se smiřuje hůř, když „cvičí za své peníze a má odejít dál“, ale i to může být výcvik. Možná by to chtělo líp vysvětlit, aby se zmenšila první frustrace. A ejhle, poslední den změnila náladu, ovčanda se dostala do smečky a na blízkou vzdálenost dokázala i parčíček se zvuky (tou dobou už jsme byli ze hry zase my, neboť Soník se poslední den rozhárala a šly jsme ze hry). U posledního oběda již byla i panička City veselá a s trochou nadějí.
Poslední rozhovor jsem vedla s Maxíkovou paničkou, což byl velmi šikovný voříšek, malinko hyperaktivní. Protože byl pejsek v poho, říkala, že by mohlo být výcviku víc – rozpis byl na celé dny a pak chvilku něco málo, odpočinek, chvilku zase, odpočinek .. prostě že by jako Maxík snesl víc. Maxík by hlavně asi snesl i jiný kurs, kde by se malinko vybil energií a kde se cvičí až do padnutí psa či majitele - třeba ten heroparkur, kde psi usínali během výcviku, jak se museli soustředit. Možná že o tom i začala uvažovat.
Nejspokojenější ze všech cvičitelů byla Ida, moje 6ti letá dcera. Ta na konci pobytu brečela. Zamilovala se totiž do jedné špringr španělky Aishy (snad nekomolím), se kterou cvičila pokaždé, když necvičila se mnou Soníka. So-Ni-čku jsme musely cvičit obě dvě zároveň, jinak nepracovala a hledala tu druhou z nás. Mezitím byla Ida neúnavnou společnicí páníčkovi od Aishy, díky za jeho trpělivost. Jednou jsem Idu načapala, jak cvičila 3 psy najednou. Majitelé byli moc milí, že jí v tom podporovali, a sklízela pochvaly jako nadějný psovod i jako cvičební pomůcka: 3 psi, kteří se báli dětí, se na Idě socializovali :)
A já se bojím, abych výhledově neřešila kurs vodních záchranářů, protože So-Ni-čka asi trpí sympatií k vodě, vlezla do potůčku i Svratky a stále se tam chtěla rochnit. Byla by asi nejmenším vodním záchranářem a já zničenou paničkou, protože moje láska k vodě končí přehřátým bazénem nebo mořem. Konečně pan Bradáč má i týdenní výcviky v Chorvatsku. A vidíte, už to zase manažersky tlačím moc dopředu, takže zpětný chod. Konečně i to moře mám ráda jen po kolena :) Leda že by cvičila výhradně malá Ida, ta se se Soníkem v té vodě a bahně válela slastně také ....
RS – ubytování a zázemí
Výcviky Pavla Bardáče až na výjimky (jako zimní laviny apod.) probíhají v areálu RS Brněnka v Herolticích u Tišnova. K dispozici jsou dřevěné chatky se společným sociálním zařízením a pokoje v hlavní budově také se společným sociálním zařízením. Je to klasické rekreační středisko, které asi kdysi sloužilo dětským táborům. Je před tuším 5ti lety vysekané z kopřiv a postupně oprašované. Chatky ani hlavní budovy nejsou nové a jsou opotřebované, ale to ničemu nevadí. Sociálky jsou každopádně čisté a je to jediné místo kam psi nesmějí (mají vlastní sprchu venku, Soňule ovšem používala čistý potůček). Pokoje jsou uklizené hlavně dle svědomí předešlého hosta, protože stejně jako si vezete vlastní povlečení na postele (nebo připlatíte, pokud zapomenete), tak na konci pobytu si po sobě pokoj uklidíte. Před dalším obsazením pokojů pak personál doladí případné resty, aby byl pokoj určitě v pořádku. Někdo z hostů říkal, že špatně saje vysavač, ten já nepotřebovala, koberec jsem hned po příjezdu srolovala pod postel, mám už takový zvyk, stejně jako všechny zbylé postele potáhnout prostěradly proti ušpinění lůžek, kde nespíme. Považuji to osobně za standard zodpovědného pejskaře.
Sama, nezkušená poměrů v Herolkách (Brněnce), jsem se první den potýrala se sprchou – je nutné nechat dlouho odtéct studenou vodu, aby došlo i na teplou, což mě napadlo, ale ještě min v hlavní budově jsou naopak pákovky: opačně je přitáhnout-odtáhnout i teplá-studená :) Druhý den jsem již věděla :) Pak jsem nemohla otevřít okna, ale s trochou síly se mi podařilo jedno zdolat. Konečně je po zimě a leccos mohlo zatuhnout po zimním klidu. Pak jsem 2 dny hledala na pokoji zástrčku na elektriku, že jako není možné, aby tam nebyla. Po 2 dnech mě napadlo odstrčit vysoké skříně – byla tam :) Tohle vše jsou takové sranda potíže, které člověk rychle napraví a nebo se zeptá. Co bych viděla jako možný námět na zlepšení je sušení ručníků a mokrého oblečení: v chatkách je to snadné, tam je na terásce šňůra na prádlo a uvnitř se dají skvěle použít palandy. Na pokoji v hlavní budově mi chybělo, kam věci pověsit, 2 ramínka ze skříně jsem vyčerpala první den prvním pobytem dcery v potoce. Dal by se natáhnout provázek mezi kličky oken, ale to by bylo jen polovičaté řešení. Věřím, že jak jsem stačila Pavla Bradáče krátce poznat, nenechá dlouho tuto věc náhodě :) protože jinak se tu bydlelo příjemně, švédské stoly vydatné a kuchyně paní Bradáčové znamenitá domácí. To je dobrozdání i pro ty, kdo nejedou na výcviky a chtěli by jen ubytování. A držáky se sáčky na sbírání bobků stejně jako koše jsou umístěny v celém areálu i kolem oploceného areálu.
Celkové hodnocení pobytu s vodítkem v ruce?
Mám z toho dobrý pocit. RS Brněnka rozhodně obhájila Certifikát Přátelské ubytování. Malinko jsem se bála, že když jsem poslední dobou objela hlavně vystylované a luxusní objekty, že se mi bude rekreační středisko zajídat, i když jsem z kempů odkojený vodák. Obavy byly liché.
Letos na For Pet veletrhu jsem poznala Pavla Bradáče coby zdatného komerčního partnera, v Herolkách jsem toho samého Pavla Bradáče poznala jako emocionálního a lidského trenéra, kterého stále dojímají úspěchy svých svěřenců.
A budu hledat další termín, kdy sem dojet. Herolky dělají závislost, u sebe jsem to vůbec nečekala.
Martina Pupcsiková
databáze ubytování v ČR, kde jsou i psi vítáni