Silvestrovské vydání z Friesovek
OBLAST REPORTÁŽE: KRKONOŠE
Po vánocích se snažím v pudu sebezáchovy prchnout do hor. Opustit povinné kolečko přežíracích návštěv, aby si člověk nezmrzačil žaludek i svůj volný čas. Tradá za svobodou a pryč od petard. Silvestrovské termíny bývají dlouhé měsíce až roky dopředu vybookované – na některé horské chaty jezdí celé party pravidelně každý rok a chaty tedy vůbec k mání nejsou, další „volné“ horské Silvestry se zamlouvají tak v září nejdéle. Při výběru mi došlo, že bych neměla experimentovat tak velkoryse s neznámými objekty, když to bude pobyt rodinný a ne testovací, tedy výjimečně i s mým manželem. (Objekty testuji obvykle sama s dětmi a psisky a jezdím různé úrovně od kempů a levných rekreačních středisek až po zámecké hotely.) Měla bych sáhnout po garantované vysoké kvalitě – můj manžel totiž patří mezi náročné hosty, sám pořádá konference, a je velmi puntičkářský, svou nelibost nikterak neskrývá :). Zkusila jsem štěstí rezervace v horském hotelu, který jsem si po jarním testu zařadila v hlavě na špičku výtečných služeb v kombinaci s příjemným personálem, dokonalou gastronomií (závažně důležitý prvek rozhodování pro manžela) a krásným čistým interiérem: Friesovy boudy na hřebenech Krkonoš. Navíc hotel přímo na sjezdovce. Byla jsem si jistá, že zde se bude líbit i mému manželovi, i když patří mezi notorické vyhledávače nedostatků a je schopný rozmontovat v napiglovaném hotelu odpad ve sprchovém koutě, aby zjistil, zda uklízečka kromě leštění kohoutků také vybírá vlasy ze sifonu ..... Jenže hřebeny Krkonoš a Silvestr a začít poptávat v říjnu? Štěstí přeje odvážnému, zrovinka vypadla jedna rezervace na rodinný pokoj mezi 28.12.-1.1. Bereme.
FOTO-REPORTÁŽ S DEILNÍM FOCENÍM NAJDETE ZDE
Ježíšek byl tak laskav, že mi přinesl jediné přání: do auta klec na psy. Cestování a balení se stalo bezpečnějším a příjemnějším. Snažila jsem se věřit radám, jak se budou čubiny na klec těšit, ale i tak mě přešel cynický úšklebek, že je to pravda a že tam obě naskákaly rády, že si klec hned začaly bránit a že se na ně již nesunou zavazadla v kufru auta. Jen jsme museli zahájit pravidla: nejprve nasedá Soňule a teprve pak Žofka, protože v opačném pořadí ta 15ti letá neurotická psí babka odmítá kámošku do klece pustit. To abychom si naivně nemysleli, že s pokročilým věkem, hluchotou a obecným zklidněním na stará kolena v ní ještě jiskra rivality nelze zažhnout. Jako druhá do klece se ovšem chová slušně, jako dáma na návštěvě.
Manžel za neustálého ujišťování, že na Friesovkách se mu bude líbit, postupně překonával i nevoli ponechat auto na odstavném parkovišti ve Strážném a překládat věci na rolbu. Já už mám překonání této psychické bariéry pár let za sebou, člověk prostě zpohodlní nesmět si zajet autem až pod nos a přemýšlet trochu jak zabalit i pro další překládku, ale ke Krkonoším to zkrátka patří. Konečně optimalizace zavazadel byla i dobrým způsobem, abych konečně jednou nechala doma počítač a po nocích nemohla pracovat. Má to své výhody :) Tak jsem doma pro jistotu nechala i služební mobil, v nejhorším budu tvrdit, že mi došla baterka :) Jedu přece na rodinný odpočinkový pobyt. Za sebe to pojmu jako spací lázně! A balíme lyže, běžky a boby. Rolba spolkne všechno – když vidím i jiné rodiny a jejich vybavení, je rolba bezedná.
Cesta rolbou je pro So-Ni-čku socializací na natřásající se vozidlo plné cizích lidí a na hluk zároveň – zvládla to, mám z ní radost. Na Friesovkách jsme byly na reportážním pobytu letos v březnu, kdy jsme měli So-Ni-čku měsíc a byl to extra plašan, smýkající se a panikařící ze všeho, zdrhající i jen kvůli větru. Vstupní šoupačky pro ni znamenaly infarktní průchod. Tentokrát je chodila se ctí, jako že se jí netýkají, a na procházkách neobíhala lidi kilometrovým obloukem, ale prošla na volno mezi nimi ve snaze nebýt zpozorována. Dělá pokroky, holka. I když pořád plašan, jen menší.
Krkonoše přivítaly čubiny silným ledovým větrem se sněžením a tedy omrzlým čumákem a rampouchem místo nudle. V noci po první mrazivé zkušenosti odmítaly jít ven, což bylo nutné, protože starší Žofka přistydla a my tak byly odkázané (po spolupůsobení Žofky léků proti zavodňování) na venčení každé 2 hodiny i v noci. Ještě že jsem si vzala slušivé pyžamo :). Druhý den musela Žofka i s pelíškem na boby, aby vůbec vylezla ven. Legrační na návratech zvenku byla také psí automatická cesta do „březnového pokoje“, na který si evidentně rozpomněly. Třetí den pobytu už čubiny přestaly chodit do „starého“ pokoje, holt mají sloní paměť a nezdolného ducha!
Nezdolného ducha má i můj manžel, který hned po ubytování se v krásném rodinném apartmá o dvou pokojích hledal prach na mřížkách větrání a hned první večer reklamoval kuchaři pečená žebra jako příliš vysušená, za což obdržel na omluvu od podniku pohár horkých malin jako dárek. Vstřícné přijetí reklamace s daným postupem mi přijde jako velmi profesionální jednání, díky kterému si objektu ještě více vážím. Vůbec řešení „nepříjemností“ a kritických momentů ukazuje na kvalitu služeb snad víc než běžný chod hotelu. Když omdlela kuchařka, majitelé šli sami mýt nádobí a zároveň zvládali recepci. Běžný host nemá ani tušení, moje šťouravost ovšem dokáže nahlédnout i pod roušku skrývání situací, které nemá host nikterak poznat – a i zde dokázání uchránit hosta před provozním stresem je fakt, který povyšuje úroveň ubytování o další příčku výš. Snaživé řešení drobných nedostatků je podle mne ještě lepší než celá dobrá služba. Navíc, to co jsme řešili, byly tak trochu malichernosti, přiznávám. Každému objektu při svém pobytu tipuji slabší místa k řešení, na Friesovkách jsem v březnu na nic nepřišla. A protože jsem si je do hlavy zasunula jako „nejlepší služba“ malicherně jsem po nich nyní chtěla nejlepší servis a tedy vytýkala jsem jakési nepatřičnosti hodné právě té luxusní služby: např. požadavek na lepší čaj, připadá mi, že Pickwick není ten správný druh, který by měl takovýto hotel servírovat. Tak snad se s novým druhem, který je již prý vybrán, brzy sami setkáte.
Další den jsem si dala já „dole pod sjezdovkou“ na depandance hotelu Andule repete pečená žebra a ta byla tak luxusní, že doporučuji všem běžkařům i pěším si zajít světa kraj při svých toulkách po Krkonoších a nutně si je dát. Za 120 Kč aspirují na legendu z Krkonoš a k zapití jsou místním pivem Fries, protože Andula má vlastní pivovar a je součástí krkonošské pivní stezky.
Ráda bych toto Silvestrovské vydání reportážní cesty podala s patřičným nadhledem, ale zároveň chci poděkovat majitelům, že na hřebenech Krkonoš existuje i varianta ubytování takovéto úrovně a že svůj podnik spolu s depandance Andula zvládají tak ukázkově a s tak příjemným personálem! Jejich dílo je bezesporu dobré, byť pro někoho drahé, s těmito názory se také setkávám. A proč ne – kvalitní služba má svou cenu, to jinak nejde. A opodstatnění svědčí minimálně fakt, že mají plno a delší pobyt nám ani nebyl umožněn kvůli obsazenosti. I Vy, pejskaři, kteří jste zareagovali na předchozí březnovou reportáž, nyní píšete reference, že sem někteří pojedete do roka i potřetí. Zřejmě za to vděčí i úžasnému personálu. Díky za bezva pobyt určitě patří celé partě bezvadných lidí, kteří makají na všech frontách, žádné kastování. Kdo jede ráno na skútru pro čerstvé pečivo, toho potkáte dopoledne mýt půllitry na Andule, kdo obsluhuje u stolu, toho načapáte při fasování vysavače při střídání hostů. Takové pracovité lidi mám ráda.
A další důkaz toho, že to majitelé se svými dvěma horskými hotely Friesových bud nad a pod sjezdovkou myslí vážně, je kolonka na faktuře. Tím teď nemyslím cenu, ale fakturující osobu – je to totiž unikát u velkých hotelů vést podniky jako fyzická osoba a ne jako s.r.o. a nebo akciovka!
Ještě ke sněhu: když přešel ten silný mrazivý vítr se sněhem z prvního dne, kdy tedy se sekavě zarýval do obličeje a psi pak dlouho nechtěli ven, zůstalo ještě něco sněhu i na sjezdovce. Vlek tedy nejel, na to bylo sněhu ještě málo, ale bobovat se dalo, dětskému lyžování to stačilo a běžky jsme si ve finále užili na maximum! Na běžkách jsme tedy ještě „čekli“ nejbližší okolí a já, coby odkojenec Krkonoš a tradičního běžkování, jsem malinko zaúpěla nad stavem okolních horských chat, které často mění provozovatele, kvalita je rok od roku kolísavá a hlavně investice do budov nulové. Sice to vyhovuje levnějšímu ubytování, ale za jakou cenu? Z horských chat, kdysi podnikových, naklizených a dobře vedených, se stávají turistické ubytovny, zvenku stejné nebo oprýskané, uvnitř mnohé části skladišti a bez investic, na které si levnými pobyty nevydělají, pomalu odsouzené k pustnutí. Ono se nedá úplně levně provozovat něco, co se každý měsíc stovkou tisíc dotuje jen na vytápění ..... Hrozně ráda bych měla odezvu např. z ubytování z Lyžařské boudy, kterou jsem měla osobně moc ráda a mnoho let jsme se tam vraceli – zde jsem nestihla zjistit víc, jak to vedou noví provozovatelé, nebyla jsem tam již pár let. Na Lyžařské jsme kdysi „zakládali“ myšlenkově web Dovolena-se-psem.cz a patřil jim úplně první Certifikát Přátelské ubytování pro pejskaře již v roce 2009, zcela upřímně by mě tedy zajímal současný stav a přístup, zda si Certifikát stále zaslouží. To není hanění – to je momentální neznalost a výzva :)
Naopak velmi příjemně mě překvapil druhým rokem legendární Bufítek (Chata Na rozcestí) – kdysi jenom povinné místo k zastavení se na křižovatce běžeckých tras a jako vrcholová prémie pro děti „když dojedete až na Bufítek, dostanete pohár“ je nyní výtečná restaurace, super jídla, i ten kvalitní čaj :) a vedle něj třeba borůvky v grogu. A borůvkový maxiknédl může být druhou legendou Krkonoš, myslím. Vyplatí se chvíli počkat, až se uvolní místo u stolu, nevzdávejte to – místa tam není moc, ale to pohlazení břicha za to stojí.
Pak si neodpustím výtku okolním turistům. Stejně jako vodáctví i běžkařský sport zaznamenal nepříznivý vývoj. Na nové generace se nepřenáší pravidla a slušné chování. Běžkaři často nasadí image a drahé vybavení, ale již neznají, že se jezdí vpravo, že volání „stopa“ znamená uvolnit místo rychlejšímu, ale klidně postávají po celé šíři cesty v obou stopách, klábosí a opravdoví běžci aby uskakovali do prašanu mezi smrčky. To je ostuda. Vedle toho už nikdo neřeší, zda boby, saně, sněžnice a mnozí pěšáci rozdupou běžkařské stopy nebo ne. O tom to nebývalo :( Krkonoše jsou tak krásné, ale ti pravidel znalí běžkaři by takto brzy skončili koncentrovaní třeba na Šumavu nebo v Jizerkách, kde to ještě pořád je méně o výletní turistice a více o sportu. Zatím.
A protože ze snahy o nadhled zase sklouzávám do emočního ladění, nasadím na závěr ještě jinou tóninu. Vrátím se zpět na Friesovy boudy a dám jim tip. Pro mě jsou velmi kvalitní službou Krkonoš, i manžel je pasoval doslova na „jedinou přijatelnou možnost Krkonoš“ :). Jsou na úrovni rodinných podniků Rakouska. Jezdím i do Rakouska dost často, abych to směla troufale tvrdit. Rozdíl Čech a Rakouska je v tomto případě ještě v malé koncové tečce, která dělá maximální péči, maximální pohodu a opakovaný návrat hostů. Je to něco, co se neučí na žádné hotelovce ani na vysoké škole. Čechy nemají tradici rodinných podniků odkud čerpat, v Rakousku se to dědí po generace: jsou to drobné pozornosti a osobní přístup, které dávají hostům pocítit, že si jich celá rodina váží, že jsou víc než hosté, že jsou váženou návštěvou jejich rodinného podniku. Když odjíždíme z Rakouska před vánocemi, dostaneme s potřesením ruky (i to by stačilo) i krabičku vánočního cukroví, když odjíždíme po Silvestru, dostaneme např. při Novoroční snídani na stůl např. marcipánové prasátko pro štěstí, apod. Zde drží Friesovky krok s Rakouskem do značné míry, o čemž svědčí předsilvestrovská výroba masek pro děti, karneval pro děti a cesta skřítků od štamprdle ke štamprdli a slušným alkoholickým startem před slavnou nocí pro dospěláky, včetně dřevěných ručních medailí pro děti. Řekněme, že to je slušný start navázání kontaktu s hosty, i když ještě méně osobní. So-Ni-čka dostala také jednu medaili, že šlapala. Umím si představit pravidelně např. pátky organizované využití potenciálu obou chat nad a pod sjezdovkou, např. vzít společně louče a sejít coby průvod na Andulu na ochutnávku piva, když už je tam pivovar, a pak společně nahoru třeba na teplý punč, pro děti třeba nealko svařený multivitamín se skořicí a kousky ovoce ....
A když jsou tedy Friesovky i na této dobré cestě, chybí ještě poladit tu tečku osobního přístupu k hostům. Když je Silvestrovská půlnoc, obejdou v Rakousku majitelé všechny své hosty, aby si s nimi osobně přiťukli a podali ruku, to samé většinou udělají i jejich zaměstnanci: číšníci ihned, pokojské popřejí hezký Nový rok pak ráno...... je to o myšlence na hosty až do posledního puntíku. V Česku tato návaznost většinou chybí, nepředává se z generace na generaci a přitom stačí málo a host je Váš – na dalších pár sezón :) Pohostinství je řehole a tvrdé řemeslo – v Rakousku se vtipkuje, že největší pohroma pro ženu je si vzít za manžela hoteliéra, že si tím zaručí celoživotní galeje :) Odvážným a pracovitým manželům Polívkovým nebudu přát ty galeje, ale podáním ruky a přípitkem jim popřeji ty věrné hosty. Jsou na té nejlepší cestě! Mít dva velké kvalitní hotely na jedné sjezdovce je obrovská dřina, umím být uznalá.
Psát tyto úvahové řádky je navíc ode mne troufalé, když sama dělám příkoří a zmatky. Letošní Novoroční start jsem totiž zahájila hned první den popletením data odjezdu, kdy v poklidu při snídani najednou zjistil manžel, že ne, jak já tvrdím ještě pěkný den ve sněhu, ale do hodiny vyklidit pokoj, páč se vážená paní spletla o den, a že je na čase balit. Obrečela to starší dcera, ostatní to nesli statečně, dokonce i manžel byl méně cynický, snad z utrpěného šoku. Pak k tomu přidám zmatky v účtování, kdy jsem popletla zaplacené zálohy ... inu, svatá trpělivost a ochota hotelu až do konce :)
Ať se Vám daří v Novém roce! Já se zase vrátím, třeba pro změnu v létě ..... A třeba budu příště dělat míň zmatků ....
P.S: Minulá březnová reportáž z objevení Friesovek je ZDE.
Martina Pupcsiková
FB: www.facebook.com/dovolenasepsem (kde je vždy více fotek z reportážních pobytových testů)
databáze ubytování v ČR, kde jsou i psi vítáni