Nepodcenit Kokořínsko!
OBLAST REPORTÁŽE: MÁCHŮV KRAJ (KOKOŘÍNSKO)
Nedoceněná oblast
Pro říjnové prázdniny jsem hledala mezi objekty, které mají v databázi www.Dovolena-se-psem.cz zajímavou referenci od svých hostů. Zároveň jsem chtěla méně známou oblast, nebo oblast, která není pro podzimní sezónu typická. Vybrala jsem v Máchově kraji (aby to bylo v nekoupací sezóně uhozené) dva objekty: Starosplavský dvůr, ale ten měl již uzavřený provoz až do jara, a obdobně kladně hodnocený penzion V Ráji na Kokořínsku. Kokořínsko, oblast blízko Prahy, méně turisticky vydatná, prokřižoval Mácha stejně jako známější oblast pod Bezdězem. Ze Středních Čech je dostupnost ke Kokořínu asi za hodinu a čtvrt. Tedy spíš na jednodenní výlet „na otočku“, než se zde na pár dní ubytovat. Ale to bych rozhodně udělala velkou chybu! Kokořínsko: to jsou pískovce, skalní města, roubenky, lesy (nyní na podzim velekrásné) a nekonečně procházek za zajímavými místy v přírodě. Na tolika místech se dá odstavit auto a jít rovnou do lesa, kde za chvilku vybafnou mezi stromy skály, pokud už se netyčí rovnou u silnice. Srovnatelné s Českým Švýcarskem nebo Českým rájem, jen se o tom tolik neví.
Přímo od penzionu vedou hned turistické cesty, aby nebylo nutné po snídani startovat vůz. A skoro poeticky jsme ubytovaní v Ráji, zatímco Peklo je asi hodinu chůze odsud – na hradě Houska ....
Okupujeme roubenku
Penzion V Ráji je roubená chalupa, velmi citlivě zrekonstruovaná. Šárku, paní provozní, uvidíme až druhý den u snídaně, už příjezd je zde založený na důvěře. Po telefonu se dozvíte, kde si vyzvednout klíče od celého objektu, i potřebné instrukce. Nikdo si nás nejde check-nout po příjezdu, co za bandu se třemi psy dorazilo a jestli nebudeme pro zrekonstruovaný objekt hrozbou. Se psy tu nemá nikdo problém, ani se smečkou, ani kdyby obsadil penzion třeba psí sraz (za to od nás dostávají do databáze webu piktogram „Kynologie“ pro objekty, které přijímají větší počet psů najednou). Doporučuji ale, kdekoliv jste, brát ohled na jiné ubytované a jejich vztah ke psům. My měli výhodu, že jsme byly dokonce 2 dny v celé roubence samy a měly jsme pré v poznávání objektu i zahrady i okolí. Psiska běhala po penzionu volně, dokonce je paní provozní rozmazlovala víc než já – ráno u snídaně jsem já buzerovala nejmladší Sheilu, aby nelezla za bar, zatímco ji paní provozní dávala sýr a šunku a abych jí nechala být, že jí to nevadí. Začínám tušit, proč bydlíme v ráji! Večer nachystané dříví na podpal v krbu (jinak se v pokojích topí ústředně a není zima ani v říjnu, což bývá někdy slabý článek objektů o mimosezónu) a protože se brzy stmívá, dáváme siestu u krbu v křesle s knihou. Stmívá se brzy, vzala jsem si málo knih.
Pokoje jsou tak akorát prostorné – ani malé, ani gigantické, vešly se mi tam 2 děti a 3 psy bez vážného zakopávání o sebe. Vybrala jsem pokoj v přízemí, abych rychle řešila venčení – 15ti letá Žofka chodí i několikrát za noc a nejmladší Sheila se bojí na vodítku, tak aby cesta byla co nejkratší. Pokoje jsou dole dva a v patře, tuším, tři. Okolní zahrada a blízký les uspokojí i náročné venčitele. Protože pečlivě všude sbírám hen-to-ono po svých čubinkách, řešila jsem problém „kam s tím“. U vchodu není koš, až na chodbě na wecku uvnitř a nebo popelnice až u silnice, ale to je pro lidi, co mají normální psy, co se nebojí chodit, než bych tam dovlekla Sheilu, došly by mi nervy na celodenní procházku hned po ránu. Možná koš u vchodu by byl milý, na druhou stranu, nelze vycházet jen z předpokladu, že každý přijede s psím retardem :). Nastal ovšem zásadnější problém než s košem – vchodové dveře jsem si zabouchla už za pár minut, jen co jsem nosila zavazadla do pokoje. Zvenku není otočná koule. Musela jsem se dobouchat na holky, které byly naštěstí duchem přítomné na pokoji. Stát se to v noci při venčení v pyžamu, když by děti tvrdě spaly, nebo kdyby lítaly venku i děti ...... Tak jsem vymyslela princip prkýnko mezi dveře , kdykoliv jsem šla ven. V noci jsem si dávala bacha, abych měla kromě prkýnka ve dveřích i ty klíče v kapse i baterku. Baterka je potřeba jen občas. Asi od osmi do půlnoci (???) svítí světlo nad vchodem i kameny v zahrádce. To že jsou to svítící kameny jsem zjistila až v noci, když se rozsvítily, protože se stmívalo dřív než bylo časování, zakopla jsem o ně ve tmě tedy již asi v sedm. Nevím, jestli i paní provozní zde již o kameny v noci zakopla, já jen vím, že si i ona zde klíče už také zabouchla ...
Zahrada je dost velká i na pouštění draků, kromě toho mají děti k dispozici alespoň malé pískoviště a kuželky. A za plotem zahrady dokonce osla, kterého ocení jakékoliv dítě a se kterým se chodila kamarádit i Sheila. Nechala jsem holky řádit a kochala jsem se milým prostředím a výtvarně svádivými detaily roubenky.
FOTO-REPORTÁŽ S VÍCE FOTOGRAFIEMI Z CESTY NAJDETE ZDE (PROKLIK)
Večeře je, na rozdíl od snídaně, pořešena mimo penzion. Cca 60 m dál je restaurace. Je to kousíček, psiska tam smějí bez potíží. Protože byla brzy tma, ověsily jsme se blikátky a reflexními pásky, protože těch pár metrů je po silnici, resp. za křižovatkou. Nejezdí tam moc aut (min v mimosezóně), ale osobně se necítím dobře, když mám na silnici malé děti a psiska, z toho jednu Sheilu, co se na vodítku chová jak mezek křížený s oslem. Dá se sice spolehlivě uhnout na trávu, ale stejně jsme šly raději jak svítící stromeček – každý jedno blikátko na rukávu, psiska na obojku nebo na kšírách. Na terase restaurace popíjeli opilí cyklisté a s naším blikavým příchodem prožívali delirium tremens. Doufám, že je toto blikavé zjevení uvedlo do stavu vystřízlivění, jinak si neumím představit, jak dojeli kamkoliv opilí na kolech a ve tmě. Apeluji stále na zodpovědnost pejskařů na cestách, ale jak vidět, každý má své svědomí :)
Dlouhé procházky do lesů a do skal
Řekla bych, že vyjít můžete kamkoliv. Od penzionu vede hned žlutá – na jednu stranu do skalního města a na druhou do skalního bludiště, kde se dá dost dlouho vyblbnout v různých puklinách a hledat další a další cesty, případně pokračovat až do Mšena na zajímavou architekturu městských lázní (po bloudění ve Mšenu musím dodat, že kromě koupaliště (lázní) stojí Mšeno za houby a do města vážně nemusíte), další cesty po červené vedou na Pokličky a na druhou stranu červená na hrad Houska. Cesty můžete ještě zkřížit zelenou a modrou a vystačíte si tu jen s turistikou na dlouho. Když k tomu přidáte hrad Kokořín a pak dál do Kokořínského údolí a klidně i dál autem až do Lhoty na skalní byty, nebo se naopak budete držet poblíž Pokliček a prozkoumáte ještě skalní jeskyni Nedamy a podobné útvary, nemusíte se tu nudit celý týden. Tohle už se mi nezdá být region jen tak na otočku, ale plnohodnotný a krásný region pro moc zdařilou dovolenou. Blízkost středních Čech je pak vlastně výhodou a ne handicapem, když se děti ptají „Za jak dlouho tam budeme?“, bez uzardění jim můžete odpovědět: „Za chvíli.“, protože cca 11 km od Mělníka začíná přírodní skvost a nekonečná svoboda procházek.
My jsme se k Pokličkám přiblížily autem na odstavné parkoviště u lesa. Nechtěla jsem riskovat, že sama ponesu nazpátek unavenou spící 4 letou dceru a nebo líného psa, co se zatím bojí vodítka a procházek a tedy, podle nálady, buď letí napřed a nebo stojí jak íkvoň s otráveným výrazem, že se musí ven. (Následky z nevhodných podmínek, odkud pochází, a teprve to řešíme a chvilku to ještě potrvá) Z parkoviště vedou dvě modré cesty vedle sebe – nejprve volím pravou, která běží pod skalami dole a vede do rokle Apatyka, kde roste spousta bylinek díky zvláštnímu proudění vzduchu. Ráj pro pohyb – lítat a skákat v písku cest, slézat skály, piknikovat na kamenech. Druhá sousedící modrá cesta pak vede opravdu až nahoru na Pokličky, kousek od parkoviště začínají dřevěné schody, každý jinak vysoký, za výstup si zasloužíte vskutku božský výhled a pískovcové sloupy s železitou pokličkou proti sobě. Schody vyběhla i stará Žofka na krátkých nožičkách (ovšem asi třetinu se vynesla velká nechodící Sheila, páč dostala ze schodů nahoře strach). Cesta dál pokračuje nahoře lesem, to jsme již nešly, protože má smečka řádila a chtěla skákat dolů. Z bezpečnostních důvodů jsme pokračovali na hrad Kokořín, resp. hlavně do cukrárny u Kokořína. Zrovna bylo zavřeno (jedna z mála nevýhod mimosezóny – hrady jen o víkendu nebo vůbec), ale místní povídali, že není třeba litovat, že bychom viděli jen nádvoří a že to za vstup nestojí. Prý máme jet v sobotu raději na Housku. Na Kokořín jsme alespoň vylezli a protože to byl již konec dne (a protože na hrad šla Sheila obzvláště odpudivým způsobem co druhý krok vleže), po výstupu na hrad jsme tušili, s čím souvisí název, že buď začneme koktat nebo kvokat.... Cukrárna to spravila. Skály u hradu to také spravili prolézáním.
Radost z procházky jsme si všichni (včetně retardíka Sheily) o 200% zlepšily druhý den v kamenném Bludišti, tam to bavilo úplně každého. Bludiště je božské!
A určitě poslechněte rady neminout hrad Houska. Stojí za návštěvu víc než Kokořín. Psi smí za vstupné 20 Kč i na 40 minutovou prohlídku (kočky případně také), jen se vás určitě při prodeji lístků zeptají, zda je pes na vodítku a vyvenčený, aby uvnitř nic neprovedl. Z bezpečnostních důvodů jsem tedy brala Sheilu při delším stání u výkladu a u koberců na ruku. Pro jistotku. A jak je to s tím pověstným Peklem na hradu Houska? Prý je pod kaplí puklina a vstup do Pekla. Kastelán je takový jiný a má podkované boty, vede divní řeči, že máme pro cestu na Housku dost nepraktickou měkkou obuv ... a na konci otevře dveře do Pekla, že tam sám nejde a dobře si to rozmyslete, konečně, lidí je dost, radši nechte nahoře mobily a peněženky, ty dole potřeba není a Peklo je stejně vyplivne .... vstup na vlastní riziko. Říkala jsem si, že psiska jsou dobrým indikátorem negativní síly a že jsou zatím v klidu, konečně že já mám na světě už také pár zásluh k dobru, abych mohla riskovat návrat nazpátek ..... a víte co, dole jsem se peklu poklonila a mám tam nahoře pozdravovat ..... psiska se nebála, jen malá dcera začala fňukat pod druhým schodištěm a uklonila se až skoro políbila zem ....
Opouštím Kokořínsko o něco moudřejší, každopádně trestuhodně brzy a na seznamu dost míst, které chci ještě vidět a projít. Popsat své dojmy jednou větou? Zatraceně dobrý pocit svobody až s výtvarnými ambicemi. Vrátím se. Určitě.
P.S. Penzionu V Ráji udělujeme Certifikát Přátelské ubytování
Martina Pupcsiková
FB: www.facebook.com/dovolenasepsem (kde je vždy více fotek z reportážních pobytových testů)
databáze ubytování v ČR, kde jsou i psi vítáni